(Sarracenia L.)

Úvod

Historie
Rod Sarracenia pojmenoval Linné na paměť dr. Sarrazina z Quebecu, který zaslal živé rostliny S. purpurea ke studiu botaniku Tournefortovi, autorovi prvního vědeckého popisu z roku 1700. Špirlice však byly vědě známé již dříve - S. minor byla zobrazena v druhé polovině 16. století, S. purpurea roku 1601. První živé rostliny S. purpurea byly zaslány do Evropy sběratelem a botanikem Tradescantem roku 1640. Mezi masožravé rostliny byly však špirlice jednoznačně zahrnuty až ke konci 19. století na základě pozorování a pokusů amerického lékaře dr. Mellichampa. Proto ještě Darwin ve své knize o masožravých rostlinách z roku 1875 se zmiňuje o špirlicích jen s nejistotou na poslední stránce.

Popis druhu a prostředí
Špirlice jsou velmi vlhkomilné a v případě S. psittacina, až obojživelné rostliny z močálů a slatinišť teplého jihovýchodu Severní Ameriky. Ze všech osmi druhů je v přírodě i v kultuře nejrozšířenější S. purpurea. Za nejhezčí se pokládá největší, až 120 cm vysoký druh S. leucophylla. Nejmenší druh, S. psittacina, s položenými láčkami, dlouhými často méně než 20 cm, je svým vzhledem i ekologií
nejzajímavější.

Špirlice vyhánějí z 1 až 3 cm silného odnožujícího oddenku svislé nebo položené listy, přetvořené v trubicovité láčky, popsané podrobně v kapitole o pastech masožravých rostlin. Druhy s položenými láčkami mají oddenek svislý a krátký (S. psittacina, S. purpurea) a druhy se svislými láčkami mají mělce uložený vodorovný a delší oddenek (S. alata, S. flava a další).

Určitý druh špirlice může tvořit dva až tři tvarově odlišné typy listů. První jarní láčky bývají velmi úzké, avšak mají mohutně vyvinuté lupenité postranní křídlo. Asimilační funkce u nich převažuje nad masožravostí. Letní láčky jsou širší, s užším křídlem. Jsou vysoce účinným lapacím orgánem. Některé druhy mohou za nepříznivých ekologických podmínek, jako je sucho, chladno nebo nedostatek světla, tvořit ještě ploché zašpičatělé listy. Jsou to v podstatě nenafouklé láčky, ustrnulé v časném stadiu .vývinu. Běžně, ale nesprávně se označují jako "fylodia". S. flava a S. oreophila tvoří pravidelně takovéto olistění na zimu. Podle srpovitě zakřivených plochých zimních listů lze také nejspolehlivěji rozlišovat vzácný a kriticky ohrožený druh S. oreophila od velice podobného a dosud běžného druhu S. flava s listy rovnými.

Špirlice začínají kvést časně na jaře, nejčastěji současně s rašením mladých láček. Květy jsou podle druhu 3,5 až 11 cm velké, vonící. Vyrůstají jednotlivě na tuhých, drátovitých stvolech. S výjimkou S. minor jsou vesměs vonné. Neopadavý, široce rozevřený kalich i opadavé, dolů visící jazykovité korunní plátky pětičetných květů jsou zbarveny podle druhu buď tmavočerveně, nebo žlutě. Jsou však známi i mutanti s květy růžovými nebo zelenými a kříženci s květy žluto-červenými.

Květní orgány jsou stavěny tak, aby se snížila pravděpodobnost opylení vlastním pylem, jež je sice možné, ale z genetického hlediska nevýhodné. Nejnápadnějším útvarem je deštníkovitě rozšířená čnělka, tak zvaná umbrella, svěšená a vypuklá směrem dolů. Četné tyčinky jsou zavěšeny tak, že pyl vypadává do tohoto "deštníčku". Opylovač, jímž je velmi často včela, může se dostat jen jedinou cestou za pylem a nektarem do nitra květu, a to štěrbinou mezi korunními plátky. Tato cesta vede právě přes bliznu na některém z cípů umbrelly, takže nese-li opylovač pyl z jiného květu; dojde k opylení. Z květu ven se včela nejsnáze dostane mezi cípy umbrelly, tj. mimo bliznu, když vykloní některý korunní plátek směrem ven. Květ má tedy pět vchodů a pět zvláštních východů.

Semena dozrávají v mnohasemenných tobolkách až na podzim. Jsou světle hnědá, ledvinovitého tvaru, velká asi 2 mm.

V zimním období rostliny prodělávají vegetační klid. Láčky mohou za zvláště příznivých teplotních podmínek vytrvávat. Nejčastěji však postupně shora odumírají a hnědnou. Pod vlivem mrazů mohou špirlice zcela zatahovat.

Biotopy nížinných slatinišť, kde špirlice rostou, jsou stejně zvláštní jako tyto rostliny samy. Podrobně je o nich pojednáno v kapitole o význačných biotopech masožravých rostlin. Vztahy různých druhů špirlic k prostředí jsou podobné a na některých stanovištích se může společně vyskytovat i více druhů a jejich kříženci. Přesto každá špirlice má svoje ekologické zvláštnosti. Například druhy S. leucophylla, S. minor a S. psittacina jsou teplomilnější než ostatní. Druhy S. flava a S. purpurea jsou nejodolnější vůči nízkým teplotám. Rozdíly jsou i ve vztahu k vlhkosti. Druh S. purpurea je velmi vlhkomilný a často roste přímo na březích vodních toků a nádrží nebo na plovoucích ostrovech. Druh S. psittacina je dokonce zařízen na dlouhodobé zaplavení a může lapat jak suchozemské, tak i vodní živočichy. Na sušší půdy může pronikat S. minor. Tato její tolerance vůči nižší vlhkosti se klade do souvislosti se specializaci na lov mravenců, kteří jsou hojnější v sušších částech močálů.

Mezidruhové rozdíly se projevují i ve vztazích ke kvalitě půdy. Zatímco většina druhů roste na humózních slatinách nebo v rašelinících, S. oreophila z horských poloh Alabamy roste v přírodě nejčastěji na půdách s vysokým podílem minerální hlinité až jemně písčité složky. Velmi různé půdy osidluje- S. purpurea, která běžně roste na kyselých slatinách a v rašelinících, ale v oblasti Velkých jezer se vyskytuje i na alkalických půdách.

Lapání hmyzu

Sarracenia

Pasti špirlic jsou zařízeny na lapání velkého množství hmyzu a v nejrozměrnějších láčkách mohou zahynout dokonce i drobné žáby. Láčky fungují podobně jako pasti darlingtonie a mají podobně utvářený vnitřní i vnější povrch. Jejich stavbu popíšeme na příkladu S. leucophylla, dosahující výšky asi 1 metr.

Láčky mají trumpetovitý tvar. Hrdlo je lemováno podvinutým okrajem čili obústím. Nad hrdlem se klene víčko, sloužící jako ochrana proti dešti, jako lákadlo vylučující nektar i jako přistávací plocha pro létavý hmyz. Kořist lezoucí po zemi je k hrdlu naváděna pomocí nektarových žláz na povrchu láčky a pomoci křídla, probíhajícího v přímém směru od země až k obústi.

Zonace vnitřního povrchu láček této špirlice se s malými obměnami opakuje i u ostatních druhů. Většina autorů popisuje u špirlic až pět zón. Poněvadž některé z nich lze ztěží pod mikroskopem odlišit a sotva mají specifický funkční význam, rozčleníme vnitřní povrch jen do tři zón. Prvá zahrnuje spodní plochu vlčka a tak zvaný sloupek, jímž víčko přirůstá k láčce. Slouží k lákáni a nasměrování kořisti k hrdlu láčky. K tomu účelu je vybavena nektarovými žlázami a asi 4 mm dlouhými štětinovitými chlupy, namířenými do nitra pasti. Druhá zóna sahá od obústí zhruba do jedné čtvrtiny celkové hloubky vnitřní dutiny. Tudy je kořist naváděna dále do pasti. Při hrdle jsou obři nektarové žlázy, avšak směrem dolů se zmenšuji, řidnou a postupně se zcela vytrácejí.

Ve chvíli, kdy to hmyz hodující na nektaru zjistí, je však již nemožné uniknout. Povrch této druhé zóny je schůdný jen směrem dolů. Je tvořen štítovitými buňkami s 0,1 mm dlouhými hrotitými výrůstky, které se taškovitě překrývají a míří ke dnu láčky. Zde ztroskotají i ty druhy hmyzu, které mají přilnavé nohy a mohou lézt i po svislém skle. Druhá zóna má totiž navíc zvláštní kutikulu, jež se uplatňuje stejně jako u popsané voskové zóny láčkovek (Nepenthes). Povrch třetí zóny, zahrnující celou spodní část láčky, se svou jasnou zelení odlišuje od šedozelené druhé zóny. Kutikula je zde totiž omezena jen na nepatrné ostrůvky na bázi chlupů. Obnažený povrch třetí zóny má význam pro vstřebávání produktů trávení. Dosud však nebylo bezpečně zjištěno, zda zde probíhá i vylučování trávicí šťávy, nebo zda sem stéká z některých skrytých speciálních žláz druhé zóny. Porovnání s příbuznými heliamforami a darlingtonií, u nichž nejsou trávicí žlázy, svědčí spíše pro prvou možnost.

Vrstva kořisti v různém stupni rozkladu je v láčkách jen provlhčena slizovitým výměškem. Je zajímavé, že u špirlic nedochází ke zvýšení sekrece vlivem chemického či mechanického dráždění, které bývá velmi vydatné. Hmyz totiž většinou do láčky nepadá jako u Nepenthes, ale sestupuje a sesouvá se do ní za neustálé snahy o únik. Velmi zuřivě a většinou neúspěšně bojují o cestu ven zejména vosy. Vysílená kořist nakonec nastoupí cestu nejmenšího odporu a skončí ve spodní, zužující se části láčky.

Jako příklad rodu Sarracenia bývá nejčastěji popisována láčka nejběžnějšího druhu S. purpurea. Její pasti jsou však velmi netypické, neboť tento druh se druhotně vývojově přiblížil starobylým heliamforám. Tato špirlice má například jako jediná ze svého rodu v láčkách volnou hladinu tekutiny, v níž se může kořist utopit. Láčka není kryta proti dešťové vodě, protože víčko není přehnuté nad hrdlo. Vlastní produkce trávicích enzymů je ve srovnání s jinými druhy nepatrná, stejně jako u heliamfor.

U pastí různých druhů špirlic se jednosměrně schůdný vnitřní povrch láček uplatňuje ve spojení s gravitačním působením na kořist. Tím se.liší od druhu S. psittacina, jejíž zvláštní pasti jsou na gravitaci nezávislé.

Sarracenia psittacina

Tato špirlice je výjimkou mezi ostatními druhy svého rodu a její past se v cizojazyčné vědecké literatuře označuje "lobster pot", doslovně přeloženo "koš na humry". V české botanické terminologii dobře poslouží označení "vrš", což jest starobylá rybářská past.

S. psittacina roste na místech, jež jsou často po řadu týdnů zcela zatopena. Potřebuje proto univerzální pasti, které by mohly lapat pozemní i vodní živočichy. Podle pozorování rostlin pěstovaných v botanické zahradě v Liberci jsou láčky téměř zcela ukryté v rašeliníku, kde loví malé plže amerického druhu Zonitoides arboreus. V době zátop tvoří podle údajů zjištěných v přírodě hlavní složku potravy buchanky, perloočky a lasturnatky.

Láčka druhu S. psittacina je dlouhá jen 15 až 20 cm a je položená. Tvoří ji úzce trubicovitá slepá chodba, opatřená zevně mohutným křídlem a zakončená vstupní hlavicí. Otvor do pasti je umístěn v hlavici, na straně přivrácené ke křídlu. Je velký jen 5. až 8 mm a zevnitř je maskován vchlípenou manžetou. Hlavice je hustě posetá nepravidelnými prosvítavými okénky. Její vnitřní povrch při pozorování mikroskopem prozrazuje, že vznikla přetvořením prvé a redukcí druhé zóny, jak byly popsány u jiných špirlic. Třetí zóna se zvětšila, takže zaujímá celý zbytek láčky. Ochlupení v úzké chodbě je tak veliké a zmnožené, že chlupy tvoří splet. Jsou naježeny směrem ke dnu láčky, takže kořist se může posunovat jen jedním směrem a zpětný pohyb ven z láčky je vyloučen.

zdroj: Miroslav Studnička, Masožravé rostliny, Praha 1984

Pěstování

  • Světlo: maximální (východní, jižní nebo západní okno)
    • Určitě maximální možné osvětlení v létě i v zimě. Je dobré v zimě přisvicovat umělým světlem, potom se tolik nemusí rostlina vysilovat s tvorbou dalších listů - fotosyntéza. Nebo ji pěstujeme na parapetu, těsně u okna. Když budete dávat Špirlice po zimě ven, musíte dbát na to, kdy ji tam dáte.
    • !! Pozor je nutné dávat pozor na přehřátí rostlin hlavně v polozavřených nádobách !!
  • Nádoby:
    • Čím větší, tím lepé, protože udržují vlhkost.
  • Substrát: rašelina s drceným perlitem (2:1)
    • Vhodným substrátem je rašelina s jemným křemičitým pískem, štěrkem (2:1), nebo živý rašeliník s rašelinou.
  • Teplota letní: 20-30°C
  • Teplota zimní: 12-15°C (optimum 10-18°C)
    • Špirlice snesou teploty od bodu mrazu až po 30°C, krátce také až ke 40°C. V létě je optimum 18°C - 30°C; v zimě 0-12°C. Např. S. purpurea je plně mrazuvzdorná, takže ji můžete s úspěchem pěstovat i ve venkovní kultivaci - !POZOR! jde to pouze tam, kde jsou zimy mírné, něco okolo -5 °C.
  • Vlhkost vzduchu: 70 - 90%
    • V rozmezí 50% až 100%, rostliny můžete mlžit. Venkovní vlhkost Sarraceniím postačuje.
  • Zalévání: maximální, shora nebo do podmisky
    • Nejlepší je zalévat dešťovou vodou, případně destilovanou. V některých případech, můžete zalévat i převařenou a dobře odstátou vodou z vodovodní sítě. Substrát nesmí nikdy vyschnout!
    • !! Pozor nezalévat tvrdou a vápenitou vodou z vodovodní sítě, rostlina tak může brzy zajít !!
  • Škůdci:
    • Po celý rok začínají starší listy trochu černat. Nejedná se se o žádnou chorobu, ale pouze listy jsou staré a budou se na jaře vyměňovat za nové - zaschlé konečky můžete postupně odstraňovat. Rostliny občas trpí také plísní a hnilobou, které napadají oddenkovou část. Rada: odstraňujte postupně napadené části a rostlinu stříkejte fungicidy proti houbovým chorobám. Proti smutnici se můžete bránit postřikem insekticidy Karate 2,5 WG nebo Mospilan 20 SP.
  • Pasti:
    • Pasti se u Špirlic moc neliší. Všechny jsou oválného tvaru a vyrůstají ze vzrostného vrcholu a dokáží polapit opravdu hodně hmyzu. Např. S flava má pasti až 1m vysoké, které mohou být v létě naplněny hmyzem až po okraj - pak se ale začínají tvořit asi tak uprostřed černé skvrny - nejspíš hmyz nestačí strávit a pomalu začínají odumírat. Natož taková S. purpurea má menší, asi 20cm dlouhé přízemní pasti. Všechny Špirlice lákají hmyz podobným způsobem - na okraji pasti se tvoří tkz. medovice - sladký nektar, který přiláká hmyz. Ten při jeho oblizování se dostane až na okraj hluboké díry, kde se již neudrží a padá dovnitř. Ven se nemůže dostat, protože se mu na nohy přilepí mikroskopické částečky vosku, které mu zabrání ve šplhání po stěně pasti.
  • Květy:
    • Špirlice kvetou časně z jara. Květy se liší u různých typů. Např. S. flava kvete sytě žlutě a květ krásně voní - něco jako pomeranč s citronem a lilií dohromady. U jiných Špirlicí je barva i tmavě červená. Různí kříženci mohou kvést i jinak barevnými květy. Všechny květy jsou pětičetné. Kvetou jeden týden, poté opadají a zůstane jen schránka, ve které se tvoří semena - Špirlice jsou cizosprašné, takže abyste získali semena, musíte opilit 2 různé rostliny. Velikostně jsou od 3,5 až do 11 cm.
  • Semena:
    • Dozrávají v mnohosemenných tobolkách až na podzim. Jsou světle hnědá, ledvinovitého tvaru, velká cca 2 mm.
  • Přesazování:
    • Každoročně, při větších nádobách, jednou za 2 - 3 roky.
  • Rozmnožování:
    • Špirlice jde množit jak generativně, tak vegetativně. Nejčastěji se praktikuje řízkování oddenku. U větší rostliny podélně rozřízneme zdužnatělou část s minimálně 3 pastmi. Oba konce ošetříme kořenovým stimulátorem a necháme je v živém rašeliníku dokořenit. Semeny můžeme množit Špirlice po dozrání semen - na podzim. Aby se vůbec semena začala tvořit, je třeba nejdříve květy opilit. Semena je třeba kvůli dobré klíčivosti nechat několik měsíců v chladničce. Výsev provádíme brzy z jara, na obyčejný substrát. Semena klíčí během několika týdnů až měsíců (můžou klíčit až 1 a půl roku). Semenáčky postupně otužujeme a přesazujeme je když mají alespoň 3 pasti.
  • Hnojení: žádné!
  • Krmení: není nutné
    • Není pro rostlinu životně důležité, stačí ji pouze jedna moucha na měsíc a to jen do jedné pasti na rostlinu. Rostliny NEHNOJIT žádnými hnojivy pro rostliny!

zdroj: http://masozravky.eu