(Drosera L.)

Úvod

Historie
Rosnatka byla objevena již v polovině 17. století. Jméno celému rodu přiřadil v roce 1753 Carl Linné. Masožravost rostlin prokázal o něco později Darwin. Celý rod Drosera je velmi rozsáhlý a tak je těžké ho celý charakterizovat.
Proto výskyt rosnatek je velice rozšířený – vyskytují se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a v nejsevernějších oblastech za polárním kruhem.

Popis druhu a prostředí
Rosnatky jsou svými asi 130 druhy druhým největším rodem masožravých rostlin. Protože se vyskytují na rozdílných biotopech a v různých geograficky izolovaných územích, vznikly mezi nimi nejrůznější vývojové typy. Rostou například v močálech tropické zóny (D. burmannii, D. indica aj.), v dlouhodobě vyprahlých písčitých půdách australských subtropů (D. macrantha, D stolonifera aj.), ale také až za polárním kruhem v tundře (D. anglica, D. rotundifolia). V důsledku mnohotvárnosti rodu Drosera rozlišuje systematická botanika na základě příbuzných a vývojových souvislostí tři podrody, rozdělené ještě celkem na dvanáct části (sekcí). Pro naše pojednání jsou však důležitější životní formy a nároky na prostředí, podle nichž rosnatky rozdělíme do pěti ekologických skupin.

  1. Nezatahující světlomilné rosnatky
  2. Rosnatky s přezimovacími pupeny
  3. Pralesní tropické rosnatky
  4. Trpasličí rosnatky
  5. Hlíznaté rosnatky

1. Nezatahující světlomilné rosnatky

Tato skupina zahrnuje nejběžněji pěstované rosnatky, jako je například D. aliciae, D. capensis nebo D. spathulata. Nadzemní části nikdy během roku nezatahují. Listy různého tvaru (široce kopisťovité až čárkovité) jsou hustě pokryté tentakulemi. Tvoří přízemní růžici (D. capillaris, D. spathulata aj.), méně často vyrůstají z přímé nebo vystoupavé lodyhy (D. capensis, D. indica). Nevelké květy, o průměru převážně do 12 mm, jsou růžové nebo bílé. Většinou jsou uspořádány ve vijanu, někdy však jsou jednotlivé (D. arcturi, D. uniflora). Kořenový systém je chabý, tvořený málo větvenými vláknitými až drátovitými kořeny.

Celková velikost těchto rosnatek je od 2 cm (D. bervifolia, D. pusilla) do 70 cm (D. regia), přičemž většina druhů měří 4 až 10 cm. Tyto údaje však nezahrnují vysoká květenství a plodenství. Dlouhé stopky vyčnívají nad úroveň porostu a později, rozkývány větrem, slouží k rozsévání drobných semen.

Rosnatky z této skupiny rostou běžně v tropech a subtropech, výjimečně dokonce v mrazivém klimatu novozélandských hor (D. arcturi, D. stenopetala). Podnebí musí být natolik mírné a vyrovnané, aby umožňovalo celoroční přežití asimilačních orgánů. Případné chladnější období se projevuje jen útlumem růstu. Rosnatky z této skupiny se vyskytují pouze na stanovištích se stále vysokou půdní vlhkostí. Úplné vyschnutí substrátu má pro většinu druhů katastrofální následky a populace těchto rosnatek se potom obnovují ze semen. Tyto druhy vyžadují také dostatek světla a nesnášejí zástin jiných rostlin. Proto se uchylují na rašeliniště a slatiniště, mokvavé mechaté skály a někdy i na slabě zarostlé náplavy toků.

2. Rosnatky s přezimovacími pupeny

Do této malé skupiny, zahrnující necelou desítku druhů, patří všechny tři druhy rosnatek rostoucí v Československu (D. anglica, D. intermedia, D. rotundifolia). Vzhledově se shodují s rosnatkami z předešlé skupiny, ztrácejí však každoročně všechny listy a období nepříznivé pro vegetaci přežívají pomocí přezimovacích pupenů.

Každá růžice vytvoří jeden vrcholový přezimovací pupen neboli hibernaculum, zpravidla částečně zapuštěný do půdy či mechu. Je tvořen nahloučenými mladými základy listů, ustrnulými v růstu a vývinu. Signálem k jeho tvorbě je zhoršování životních podmínek, spočívající v ochlazování počasí, zkracováni dne nebo ve vysychání půdy.

Schopnost tvořit přezimovací pupeny rozšiřuje existenční možnosti těchto rosnatek v porovnání s prvou skupinou. Proto dobře snášejí mráz a jsou rozšířeny daleko na sever. Někdy hibernaculum umožňuje i přežívání kratších suchých období (D. filiformis). Malý počet zástupců této skupiny však ukazuje na to, že schopnost tvořit přezimovací pupeny není zvláště progresivním zdokonalením. Z vývojového hlediska je to asi poměrně nedávné "nouzové" přizpůsobení druhů, jež se octly mimo nejvýhodnější oblasti, osidlované rosnatkami z prvé skupiny.

3. Pralesní tropické rosnatky

V této skupině jsou jen tři příbuzné druhy z tropických pralesů. v severovýchodní Austrálii, D. adelae, D. prolifera a D. schizandra. Odlišují se vzhledově i ekologicky od všech ostatních rosnatek. Pro amatéry jsou to asi nejzajímavější druhy, neboť jsou nejméně náročné na světlo a vyhovuje jim vyrovnaný teplotní režim. To jsou ideální předpoklady pro pěstování v pokojových vitrínách.

Ohrožení přirozených biotopů těchto rosnatek bohužel nedává velkou naději, že by tyto vzácné endemity mohly bez cílevědomého přispění člověka přežít rok 2000. Přirozené tropické deštné lesy, jež poskytují těmto rosnatkám nenahraditelné existenční prostředí, mění svou strukturu a ustupují vinou kořistění dřeva. V kultuře se tyto druhy udržují jen na několika místech na světě.

Rosnatky této skupiny tvoří růžice S až 10 cm dlouhých listů velmi rozdílného tvaru - ledvinitých, kopinatých a široce kopisťovitých. Listy jsou tenké, nápadně řídce poseté tentakulemi. To je výhodné v tropickém deštném lese, neboť řídké tentakule nezadržují nežádoucí kapky vody.

Květenství zelenavých (D. adelae) nebo červených (D. schizandra, D. prolifera) květů se tvoří jen vzácně. V kultuře jsou zvláště u druhů D. adelae a D. schizandra raritou. Podle pozorování v Severočeské botanické zahradě v Liberci připadá doba květu na prosinec a leden.

Všechny tři druhy se rozmnožují hlavně vegetativně. Mladé rostlinky se tvoří na starých spodních listech nebo na utržených kořenech, D. prolifera navíc zpravidla vytváří odnože v květenství se šlahounovitými stopkami. Kořenový systém se skládá z malého počtu slabých drátovitých kořenů.

Z popisu těchto podivuhodných rosnatek a z jejich vyobrazení je vidět, jak jsou výtečně přizpůsobeny k růstu ve vlhkém mikroklimatu v podrostu tropického deštného lesa. Zde mohou vegetovat celý rok a nemají žádný útlum růstu. Zřídkakdy rostou i na výsluní, ale obvykle vyhledávají stinné vlhké břehy potoků a zátok a rovněž stinné mechaté mokravé skály.

4. Trpasličí rosnatky

Jsou to rosnatky z jihozápadní Austrálie a jen D. pygmaea je rozšířena ve východní Austrálii, na Tasmánii a na Novém Zélandě. Jsou to rostliny skutečně nepatrných rozměrů, s přízemními růžicemi o průměru pouhých 8 až 30 mm. Malé rozměry však mají i některé druhy z prvé skupiny. Hlavním znakem odlišujícím trpasličí rosnatky od ostatních jsou speciální rozmnožovací tělíska, tak zvané gemmy. Označení této skupiny vzniklo překladem výrazu "pygmy-sundews", užívaného australskými botaniky.

Trpasličí rosnatky se rozeznají na první pohled. Jejich růžice jsou tvořeny četnými listy s plochým řapíkem, fungujícím jako asimilační plocha, a s miskovitou čepelí. Její plocha je hustě pokryta kratičkými tentakulemi a na celém kruhovém obvodu jsou velmi dlouhé rudé až hnědočervené tentakule. Protože všechny listy jsou stejně dlouhé, tvoří pasti trpasličích rosnatek červený až hnědavý věnec kolem celeného středu.

Květy jsou jednotlivé nebo tvoří chudá květenství. Jsou bílé až červené, většinou pětičetné, výjimečně čtyřčetné (D. pygmaea). Nejkrásnější jsou právě druhy s poměrně velkými, nápadnými květy v různých odstínech a sytostech červené barvy, od růžové až po zářivě miniově červenou (D. drummondii, D. leucoblasta, D. miniata aj.).

Trpasličí rosnatky musejí každoročně přežívat nepříznivé suché léto, charakteristické pro jejich domovinu. Zatímco mnohé jiné rosnatky v jihozápadní Austrálii v tomto období zatahují a přežívají pod zemí pomocí hlíz, trpasličí rosnatky mají v zemi jen vláknité kořeny a zatahovat nemohou. Brání se palčivému slunci tím, že rostou v zástinu jiných rostlin. Svoje vzrostné vrcholy s nahloučenými mladými listy chrání mohutně vyvinutými třásnitými suchomázdřitými palisty. Staré listy se mohou zkroutit dolů a tím oddálit vzrostný vrchol od horké půdy. Přesto mnoho jedinců na vysychavých písčitých místech uhyne.

Rostliny, které přežijí dobu ducha, musejí na začátku období dešťů rychle obnovit původní rozsah populací. K tomu slouží zmíněné gemmy. Tvoří se před začátkem vlhkého období ve středu listové růžice. Jsou to nepohlavně vzniklá rozmnožovací tělíska, vlastně jen modifikované listy, velikosti asi 1 až 2 mm. Gemmy se při dopadu prvních dešťových kapek snadno odlamují a jsou rozstřikovány a roznášeny po okolí. Ihned vyraší v novou rostlinu, která do šesti měsíců dospěje a vykvete.

Vedle tohoto rozmnožování se mohou trpasličí rosnatky i rozsemeňovat. Nepatrná semena slouží k šíření na vzdálené biotopy a jako záruka přežití druhů v letech s katastrofálními suchy. Semenáčky mají ovšem delší vývin než rostliny z gemm a zpočátku se přiživují nejmenšími živočichy oživujícími půdu.

Trpasličích rosnatek je popisováno asi 17 druhů. Detailní studium různých populací těchto silně proměnlivých rosnatek však již dnes ukazuje, že počet není ještě konečný.

5. Hlíznaté rosnatky

Tato skupina zahrnuje především asi 30 endemických druhů z jihozápadní Austrálie, dále 2 druhy z jihovýchodní Austrálie (D. planchonii, D. whittakeri) a široce rozšířený druh D. pelata, rostoucí v Asii, Austrálii i na Novém Zélandě. Patří sem i dva podivuhodné, vývojově izolované jihoafrické druhy D. cistiflora a D. paucifiora, jež mají místo typických kulatých hlíz jen hlízovitě ztlustlé kořeny.

Hlíznaté rosnatky mohou vytvářet přízemní listové růžice o průměru 4 až 12 cm. (D. erythrorhiza, D. macrophylla aj.), nebo přímé a někdy větvené olistěné lodyhy, vysoké 10 až 100 cm (D. gigantea, D. myriantha aj.), ale i plazivé a šplhavé lodyhy, dlouhé kolem 100 cm (D. macrantha), výjimečně až 200 cm (D. pallida). Běžné jsou i typy s přízemní růžicí a současně i vystoupavými olistěnými lodyhami (D. ramellosa, D. stolonifera).

Zatímco přízemní růžice upomínají na běžné rosnatky z první ekologické skupiny, olistění lodyh hlíznatých rosnatek je zvláštní. Lodyžní listy mohou být kopisťovitého tvaru, rozestavené ve šroubovici nebo v přeslenech (D. platypoda, D. stolonifera). Většinou však jsou číškovité, s velmi dlouhým tenkým řapíkem, nasazeným na spodní ploše čepele. Ta může být kulatá (D. huegelii, D. subhirtella), nebo vybíhá ve dva ouškaté cípy (D. gigantea, D. neesii). I tyto listy mohou na lodyze vyrůstat jednotlivě nebo v trojčetných přeslenech a jsou vždy stejně velké, bez ohledu na vyspělost rostliny či stáří a délku výhonu.

Květy jsou většinou seskupeny v květenství. U některých druhů mohou měřit až 2,5 cm v průměru a jsou nejčastěji bílé nebo růžové, ale též žluté (D. subhirtella, D. sulphurea). Některé druhy kvetou i v přírodě velmi vzácně, zpravidla jen 150 letních požárech vegetace (D. erythrorhiza, D. zonaria aj.).

Hlíznaté rosnatky jsou velmi specializovanými a starými vývojovými typy, které zapadají do zvláštní australské přírody stejně dobře jako například klokani. Podzemní orgány těchto rosnatek jsou velmi složitým přizpůsobením k životu v podnebí s výraznou suchou periodou.

Hlavním podzemním orgánem je vejčitá nebo kulovitá hlízka, velká 0,5 až 6 cm, zbarvená bíle, žlutě nebo červeně. Bývá nejčastěji 5 až 15 cm hluboko, u velkých druhů však 25 až 50 cm. Je uložena v čistém písku, štěrkovitém lateritu nebo méně často v rašelině či slatině. Je zásobním orgánem, který se každoročně obnovuje. Uvnitř staré hlízy vzniká nová. Seschlý zbytek staré hlízy se stane součástí suchého vrstevnatého obalu, který v létě novou hlízu tepelně izoluje. U D. erythrorhiza bylo pokusně prokázáno, že tento obal dokáže uchránit hlízu před zkázou při teplotě 60 °C po dobu 4 hodin.

V přírodě se běžně nacházejí hlízy s obalem z 20 vrstev, někdy však až 50 vrstev. Z toho lze vyvodit, jak jsou hlíznaté rosnatky dlouhověké. Tím se liší od všech ostatních, které žijí jen několik málo let.

Dalším podzemním orgánem je tenký provazcovitý stonek, který na začátku vlhkého podzimu vyráží k povrchu půdy. Spečenou půdou snadno prorůstá díky nahromaděným zbytkům starých stonků z minulých let. Stonek vede zásobní živiny z hlízy k rychle rostoucím nadzemním orgánům. Druhy s růžicovitě uspořádanými listy nejprve kvetou, a teprve potom plně vyvinou zprvu nedorostlé listy. Jakmile začnou fungovat asimilační a lapací orgány, čerpají se nové živiny podzemním stonkem zase do hlízy.

Typické kořeny u hlíznatých rosnatek nejsou a jejich funkci převzaly rhizoidy, opatřené vlášením. Vyrážejí naspodu listové růžice a v uzlinách podzemního stonku. Rhizoidy se od kořenů liší například tím, že nemají čepičku, což je pletivo chránící vzrostný vrchol kořene při prorůstání půdou.

Hlíznaté rosnatky mají schopnost odnožovat tlustými vodorovnými oddenky, odbočujícími z provazcovitého podzemního stonku. Na jejich koncích se tvoří dceřiné rostliny. U D. erythrorhiza je odnožovací schopnost tak veliká, že silná rostlina může za rok vytvořit i více než 10 mladých rostlin. Ty dorostou do plné velikosti za 3 až 4 roky.

Rozmnožování semeny je méně spolehlivé než odnožování. Semenáčky nemohou v prvých letech svého života dosáhnout svými podzemními orgány do bezpečné hloubky. V důsledku toho v suchém létě značné procento mladých rostlin hyne. Semena mají význam spíše při šíření na vzdálené biotopy. Slouží rovněž k zachování druhů v katastroficky suchých letech, jaká byla v jihozápadní Austrálii zaznamenána například r. 1976 a 1977. Tehdy ve velkém hynuly celé populace dospělých rostlin různých druhů hlíznatých rosnatek.

Všechny hlíznaté rosnatky nejsou k suchu stejně odolné. Bylo by zkreslené domnívat se, že všechny druhy jsou typické pro dlouhodobě a silně suchá stanoviště, jako je tomu například v případě D. erythrorhiza nebo D. zonaria. Mnohé druhy rostou sice i na vysloveně vysychavých a dočasně naprosto vyprahlých půdách, ale stejně dobře nebo i lépe se jim daří v mokřinách vysychajících jen krátkodobě. Příkladem je D. menziesii, D. pallida a mnoho dalších. Některé druhy, ač mají stejně jako rosnatky ze silně vysychavých stanovišť hlízy, jsou ve skutečnosti velmi vlhkomilné. Například D. bulbosa a D. gigantea se vyskytují na půdách téměř nevysychajících a v deštivé sezóně tyto druhy běžně rostou přímo ve vodě. Hlízy u nich slouží především jako zásobárna živin a rezerva vody má význam jen ve výjimečně suchých letech.

zdroj: Miroslav Studnička, Masožravé rostliny, Praha 1984