(Nepenthes L.)

Úvod

Historie
První vědě známou láčkovkou byla endemická láčkovka madagaskarská, objevená roku 1658 Flacourtem, velitelem francouzské koloniální pevnosti. Do kultury se však dostala později než jiné druhy. Živé láčkovky byly do Evropy poprvé dopraveny roku 1750 a potom ještě několikrát, ale trvalo to ještě 100 let, než se v anglické botanické zahradě v Kew jejich kultura začala dařit. Zde působili jako ředitelé v 19. století William Jackson Hooker a jeho syn Joseph Dalton Hooker. Tyto osobnosti stály na počátku poznávání rodu Nepenthes po stránce vědecké i pěstitelské. J. D. Hooker je autorem prvního vědeckého zpracování rodu Nepenthes z roku 1873, jež zahrnovalo 33 druhy. Mnoho láčkovek poskytl Hookerovi ke studiu Low, který sbíral v roce 1851 poprvé na Borneu N. rajah, N. villosa, N. edwardsiana a několik dalších druhů. Královská botanická zahrada v Kew získala řadu láčkovek i od pěstitelské a dovozní firmy Veitch z Chelsea. Zásluhy na poznání rodu měl ještě Macfarlane, americký profesor botaniky a ředitel botanické zahrady v Pensylvánii. Navázal na Hookerovo dílo, sepsal pojednání o pěstování láčkovek a roku 1908 byla vydána jeho výtečná monografie o láčkovkách. Ta ve spojení s Danserovou studií z roku 1928 představuje jádro dnešních znalostí o rodu Nepenthes.

Rodové jméno Nepenthes je odvozeno od "népenthés" ("žal utišující") z klasické řečtiny. Podle jednoho výkladu tento název souvisí s jejich konvicemi, jež nikdy nezůstávají prázdné. Domorodci prý pili jejich lehce alkoholický obsah. Tekutina v láčkách je však slizká, bez chuti a napití nemá valný účinek. Snad to ale byla právě tato málo podložená historka, která inspirovala Linného při hledání jména rodu. Připomněla mu dodnes neidentifikovanou stejnojmennou drogu ze starověkého Řecka, užívanou ve směsi s vínem k přípravě elixíru zapomnění.

Popis druhu a prostředí
Láčkovky jsou nejrobustnější masožravé rostliny, vyskytující se v počtu asi 80 druhů v tropických deštných lesích. Vytvářejí několik životních forem. Většinou jsou to 1 až 20 m dlouhé liány, kořenící na zemi. Příležitostně rostou též epifyticky v korunovém humusu. Výluční epifyti, jako je N. veitchii z Bornea, jsou vzácní. Některé druhy vytvářejí kromě šplhavých výhonů také až několikametrové lodyhy, plazící se po mokré půdě. Velmi často takto roste N. ampullaria z Malajského poloostrova, Bornea, Sumatry a Nové Guineje, N. melamphora z Jávy nebo N. rentaculata z Bornea. Některé láčkovky, jako například nejrozšířenější druh N. mirabilis, mohou růst i jako nízké keře na otevřených výslunných místech.

Listy láčkovek mohou mít na konci láčky. Některé rostliny mají lapací konvice téměř na každém listu, jiné mají jen jednu až dvě pasti. Závisí to na genetických vlohách druhu, ale i na podmínkách prostředí.

Celý, plně vyvinutý list se skládá z asimilační plochy kopinatého tvaru, úponky a konvice. Podle nejnovějších názorů je asimilační plocha přeměněným spodkem listu (u jiných rostlin listová pochva, palisty aj.), úponka vznikla z řapíku a konvice je přeměněnou čepelí. U listů na pozemních plazivých lodyhách bývá někdy asimilační plocha zakrnělá.

Konvice se utváří až nakonec, když asimilační plocha a úponka jsou plně vyvinuty. Mladá konvice je uzavřena víčkem, které je po celém obvodu přirostlé k základům obústí. Uvnitř láčky však už je tekutina. Později se víčko oddělí a spolu s obústím se vytvaruje do konečné podoby. Tehdy je růst láčky ukončen.

Úponky jsou sice tenké, ale mohou mít nosnost i několik kilogramů. V mládí jsou citlivé na dotyk, otáčejí se kolem každé opory a ukotvují rostlinu. U některých druhů láčkovek s krátkými lodyhami zůstávají však úponky rovné a fungují jen jako upevněni konvic (N. rajah, N. veitchii). Druh N. bicalcarata má úponku se ztlustlou částí, v níž žijí mravenci. V rostlinných společenstvech, kde žijí láčkovky, je soužití s mravenci neboli myrmekofilie častým jevem. Úponky láčkovek bývají opatřeny nektarovými žlázami a slouží také jako přístupová cesta k pastem.

Stavba a funkce láček rodu Nepenthes byla již popsána v kapitole o pastech. Proto se můžeme zabývat přímo jejich mnohotvárností. Konvice mohou být dlouhé jen 3 až 5 cm (N. ampullaria), ale i 30 cm (N. rafflesiana). Za největší se ovšem pokládají láčky N. rajah, endemického druhu hory Kinabalu na Borneu. Jejich délka může údajně přesahovat 40 cm. Běžná délka jejích láček je však do 30 cm, průměr hrdla 10 cm. Konvice jsou červené, se zvláště velkým víčkem a širokým obústím. Impozantní zjev N. rajah skutečně odpovídá vznešenému jménu "rajah", což znamená "rádža".

Červené láčky jsou i u několika dalších druhů (N. sanguinea, N. villosa aj.), zatímco u jiných mohou být zelené (N. veitchii, N. ventricosa aj.). Konvice však mohou být i porcelánově bílé, někdy ještě červeně skvrnité (N. burbidgeae, N. rafflesiana var. nivea). U většiny druhů jsou zelenavé a hnědočerveně naběhlé nebo skvrnité (N. maxima, N. rafflesiana aj.).

Ve stavbě konvic existuje mnoho odchylek. Například u několika druhů s láčkami často zabořenými v půdě zakrnělo víčko v nezvýznamný přívěsek bez nektarových žláz (N. ampullaria, N. inermis). Někdy vymizela vosková zóna uvnitř láček a celý povrch je žláznatý (N. ampullaria, N. ventricosa). Je zajímavé, že proto na společných nalezištích N. ampullaria a N. rafflesiana lze pozorovat pavouky loupežící na kořisti výhradně u druhého druhu. Jsou totiž usazeni, jak již bylo řečeno dříve, právě na voskové zóně láček.

K dovršení popsané mnohotvárnosti jsou láčkovky různolisté. Znamená to, že u mnoha druhů se vyskytují dva nebo i tři tvarově a většinou i barevně odlišné typy láček. U určitého exempláře lze vidět jen jeden z možných tvarů láček, ale někdy také dva i tři současně (N. boschiana, N. maxima aj.). Spodní láčky jsou při zemi, na zemi nebo částečně zapuštěné v humusu. Jsou zavalité, soudečkovité nebo džbánovité. Mají mohutná zubatá křídla na straně přivrácené k úponce. Tím se liší od horních láček s křídly na straně odvrácené od úponky. Horní láčky jsou nálevkovitého či rohovitého tvaru (cornucopioidní), s křídly slaběji vyvinutými a dole často přecházejícími jen ve vystouplé nervy. Přechodem mezi horními a dolními láčkami jsou válcovité láčky, běžné například u N. maxima a jejích hojně pěstovaných kříženců N. ,Mixta` a N. ,Neufvilliana`. Popsaná různolistost není u všech druhů stejně výrazná a u několika je zcela nezřetelná (N. reinwardtiana, N. villosa aj.).

Stonky láčkovek jsou většinou silné jen několik milimetrů a pouze u největších druhů mají průměr až 3 cm. Vždy jsou dřevnaté, pevné a tak tvrdé, že se dají nožem jen obtížně řezat. Kořeny jsou tenké, větvené, s bohatým vlášením. Jsou černé a snadno se trhají. Kořenový systém je vzhledem k rozměrům nadzemních částí slabý. Při poškození, například v důsledku přeschnutí, špatně regeneruje.

Láčkovky jsou dvoudomé. Ve sklenících se pěstují hlavně samčí rostliny, protože snáze tvoří láčky. Samčí a samičí květy se vzhledově podobají. Jsou velké asi 1 cm, zbarvené nevýrazně žlutozeleně až hnědavě. Většinou jsou čtyřčetné a jen N. pervillei, izolovaný druh ze Seychel, má květy zpravidla trojčetné. Květy jsou seskupeny do zdánlivě hroznovitého, ve skutečnosti vrcholičnatého květenství. Doba květu v přírodě i v kultuře je dosti nepravidelná a není známo, které faktory ji nejvíce ovlivňují. Samičí květy mohou čekat na opylení až několik týdnů, avšak samčí odkvétají po několika dnech. Opylení obstarává hmyz, lákaný pachem připomínajícím myšinu. Semena dozrávají v mnohasemenných tobolkách asi za 2 až 3 měsíce po opylení. Jsou dlouhá asi 5 až 15 mm, úzce vřetenovitá, slámově až kávově hnědá. Roznášena jsou větrem, duté konce osemení tvoří létací zařízení.

Láčkovky jsou přizpůsobeny k růstu v pásmu tropického deštného lesa a vyhovuje jim stále vlhké porostní mikroklima. Současně však jsou světlomilné, a proto vyhledávají okraje lesů při vodních tocích, bažinaté pralesní světliny a rozvolněné porosty horských pralesů. Za světlem pronikají jako liány i jako epifyty. Nejsou zařízeny k přežívání dlouhého suchého období. Proto v rámci monzunové oblasti se sezónním klimatem vyhledávají právě její nejvlhčí části a řada druhů se vyskytuje ve vlhčích, mlhami bohatých polohách nad 1 000 m n. n. (N. fusca, N. rajah, N. stenophylla a mnoho jiných). Druhy z nížinných džunglí, například N. ampullaria nebo N. rafflesiana, a horské druhy rostoucí i nad 2 000 m n.m., například N. lowii nebo N. villosa, se samozřejmě výrazně liší teplotními nároky. V důsledku zevšeobecňování vysokých teplotních požadavků nížinných láčkovek jsou nejatraktivnější horské druhy ve sklenících často zahubeny, a jsou proto nejvzácnější.

Růst láčkovek ve společenstvech s rostlinami náročnými na množství stavebních látek, jako jsou pralesní stromoví velikáni, je zvláštností a masožravost je zdánlivě nadbytečným přizpůsobením. Stromy, a mnoho ostatních rostlin v tropických deštných lesích, se však vyživují pomocí mykorrhizy. Nižší houby ihned rozkládají veškerou odumřelou organickou hmotu a vzniklé organické produkty předávají přímo rostlinám. Láčkovky, jež stejně jako všechny masožravé rostliny postrádají mykorrhizu, jsou odkázány na velmi malé množství přístupných živin v chudé půdě. Doplňkový zdroj živin v podobě živočišné kořisti je proto pro ně výhodný.

Lapání hmyzu
Pasti láčkovek jsou zařízeny na lapání podstatně větší kořisti, než je tomu u předešlých rodů. Největší láčkovky uchvátí výjimečně i malé hlodavce, žáby a ptáky. Běžnou kořistí je však hmyz. V láčkách rostlin pěstovaných ve sklenících jsou vždy stovky chitinových částí těl mravenců, kteří jsou častou obětí láčkovek i v přírodě.

Láčkovky loví kořist na zcela odlišném principu než všechny předešlé rody. U jejich lapacích listů lze rozlišit tři hlavní části, a to lupenitou asimilační část, úponku a konvici neboli ascidium. Mnohotvárnost konvic bude zmíněna v popisu rodu, na tomto místě si povšimneme spíše hlavních funkčních prvků pasti. Celá láčka je tuhá a pružná. Hrdlo je lemováno tuhým, příčně ryhovaným, avšak směrem do nitra láčky velice kluzkým obústím neboli peristomem. Po vnější straně láčky sbíhají shora dolů dvě zubatá či štětinatá křídla. Nad hrdlem je nepohyblivé víčko, chránící obsah láčky proti zřeďování deštěm. Kořist, lákaná barvou, pachem a nektarem vylučovaným na víčku i jinde na povrchu láčky, může putovat za svou smrtí dvojí cestou. Jedná-li se o létavý hmyz, poslouží víčko jako přistávací plocha. Další cesta vede k mohutným nektarovým žlázám na spodní ploše víčka. Ve snaze přiblížit se ještě k nektaru vylučovanému na vnitřním okraji obústí dostane se hmyz na kluzkou plochu a spadne do tekutiny v láčce. Hmyz postupující po úponce nebo lezoucí po zemi je naváděn k hrdlu křídly. Pozemní láčky mívají křídla mnohem mohutněji vyvinutá než horní, visuté láčky.

Po pádu do konvice se kořist utopí v slizovité tekutině, vyloučené žláznatým pletivem v dolní polovině láčky. Velké trávicí a současně vstřebávací žlázy tohoto pletiva jsou usazeny v kapsičkovitých, dolů otevřených jamkách. Případné pokusy kořisti vymanit se z pasti ztroskotají na neschůdné voskové zóně, která je nad tekutinou, v celé horní části láčky. Její mocná kutikula se odlupuje v mikroskopicky malých štěpinkách, jež se lepí na hmyzí nohy a tím ruší jejich přilnavost. Zde se neudrží ani druhy hmyzu schopné putovat pomocí lepkavých plošek svých nohou třebas i po svislém skle. V krajním případě může únik znemožnit ještě dovnitř převislý okraj obústí láčky. Jakmile se kořist octne v tekutině, začnou se zvýšenou měrou vylučovat trávicí enzymy, kyselost roztoku se upraví na hodnotu optimální pro trávicí procesy a během několika hodin je sousto stráveno.

zdroj: Miroslav Studnička, Masožravé rostliny, Praha 1984

Pěstování

  • Světlo: maximální (východní, jižní nebo západní okno)
    • Dobré osvětlení je nezbytné hlavně v zimě, je dobré Nepenthes přisvicovat umělým světlem na 12 hodinovou délku dne (výskyt kolem rovníku). V létě stačí i polostín. Rostliny je dobré mírně přistínit, jinak jim horké letní slunce může spálit listy. Když budete dávat Láčkovku po zimě ven, musíte dbát na to kdy ji tam dáte. Já jsem ji letos dal ven příliš pozdě a výsledek se dostavil - roslina se spálila od příliš silného slunce a její listy pomalu zčernali a odumřeli. Teď rostlina vytváří nové, již silnému slunci odolné listy. Proto doporučuji dát již Láčkovku ven tak v polovině dubna, kdy se teploty nebudou pohybovat pod 13 °C i v noci, aby si rostlina přivykla na slunce.
    • !! Pozor je nutné dávat pozor na přehřátí rostlin hlavně v polozavřených nádobách !!
  • Nádoby:
    • Čím větší, tím lepé, protože udržují vlhkost.
  • Substrát: rašelina s drceným perlitem (2:1)
    • Čistá rašelina s drceným perlitem nebo polystyrenem, kousky molitanu, rašeliníku, dubové kůry a dřevěného uhlí v poměru 1 : 1 : 1 : 1 : 0,5 : 0,5.
  • Teplota letní: 20-30°C
  • Teplota zimní: 12-15°C (optimum 10-18°C)
    • Horské druhy je dobré přes zimu pěstovat při teplotě 10-15°C, v létě 20-25°C. Důležitý je pokles teplot mezi dnem a nocí. Nížinné druhy vyžadují přes zimu teplotu okolo 18°C a v létě snesou teploty až ke 30°C.
  • Vlhkost vzduchu: 70 - 90%
    • Rostliny je dobré mlžit. V zimě je vlhkost dobré omezit tak na 60% neboť rostliny můžou být napadeny houbovými chorobami.
  • Zalévání: maximální, shora nebo do podmisky
    • Nejlepší je zalévání dešťovou vodou, případně destilovanou. Substrát nesmí nikdy vyschnout!
    • !! Pozor nezalévat tvrdou a vápenitou vodou z vodovodní sítě, rostlina tak může brzy zajít !!
  • Přesazování:
    • Každoročně, při větších nádobách jednou za 2-3 roky.
  • Rozmnožování:
    • Láčkovky se běžně množí malými odnožemi, které se nacházejí těsně nad povrchem substrátu na kmínku mateřské rostliny. Když už mají dvě až tři pasti, tak je můžete těsně u kmínku odříznou, ošetřit kořenovým stimulátorem a pak je zasadit do substrátu pro Láčkovky. Po několika měsících si vytvoří vlastní kořenový systém a začnou růst.
  • Hnojení: žádné!
  • Krmení: není nutné
    • Není pro rostlinu životně důležité, stačí ji pouze jedna moucha na měsíc a to jen do jedné pasti na rostlinu. Rostliny NEHNOJIT žádnými hnojivy pro rostliny!

zdroj: http://masozravky.eu